FUNERAL SEASON
Kanada / Kamerun, 2011, 87 min
Matthew Lancit
26.01.2013 21:10
Režisér Matthew Lancit se rozhodl opustit práci, aby mohl procestovat Kamerun a navštěvovat jedny z nejveselejších pohřebních slavností na světě. Při své exkurzi po cizí zemi se zajímá o místní přesvědčení, že lidé se na Zemi vyskytují i po smrti. Díky tomu zažije něco na způsob spirituálního spojení se svými vlastními předky. Nakonec se učí zcela novým formám, jak oslavovat mrtvé a jejich památku, a take tomu, jak mrtví zasahují do našich životů nebo s námi dokonce přicházejí do styku.
Matthew Lancit vyrůstal v kanadském Torontu před odjezdem do New Yorku studoval psaní a literaturu na Sarah Lawrence College, a filmařinu na Tisch School NYU´s of the Arts. Funeral Season byl nedávno vybrán pro uchování do knihovny a archivu Kanady. Lancit v současné době dělí svůj čas mezi Toronto a Paříži.
Režie: Matthew Lancit
Jazyk dialogů: francouzština, angličtina
Jazyk titulků: čeština, angličtina
Uvedení filmu, ocenění:
Rising Star Award, Canada International Film Festival, 2011
Menzioni Speciali, Contro-Sguardi, Italy, 2010
Prix du Premiere Film Professionnel, Traces de Viwe, France, 2011
Award, Dallas Black Film festival, USA, 2011
Protagonisté filmu jsou natáčeni, zatímco sledují záznam etnografické události, kterou společně zažili. Jejich zpětná vazba posiluje porozumění tomu, co je to etnografická reprezentace. Film sleduje způsob, jak je vizuální narativ konstruován prostřednictvím zpětné vazby od protagonistů-informátorů. Zvláštní pozornost je věnována svátku Babaluda v Rumunsku a vizuální reprezentaci tohoto svátku. Využití techniky chronotopické montáže podle Bachtina pomáhá konstruovat jednotu času a prostoru. Což vytváří iluzi, že divák sleduje film společně s jeho protagonisty.
Film ukazuje, jak prostřednictvím vyprávění lidé sdílejí svou kolektivní historii. Etnikum Tai v čínské prefektuře Dehong vyznává théravádový buddhismus. Pro lepší žití v tomto a dalších životech praktikují důstojné rituály a usilují o "zásluhu". Těmto rituálům věnují celá léta života a zároveň spoří peníze, kterými posléze přispívají na stavbu budhistických soch a stvabu mostů. Největší dárci najímají intelektuály, aby zaznamenávali tyto dobré skutky do písemné formy, čímž je uchovávají pro další generace. Vzniklé texty jsou nazývány Lik Yaat a jsou psány v malebných slovech a rýmech. Po čínské kulturní revoluci jen nemnozí umí Lik Yaat tvořit a zpívat. Wan Xiang-ya usiluje o zachování této tradice. Je to první a zároveň poslední žena, která umí Lik Yaat psát.
