TRADIČNÍ ZNALOSTI ASHÉNINKŮ – PALMA PIASSABA
CZ, 2012, 9 min
Pavel Borecký
26.01.2013 16:35
Když obyvatel pralesa vstoupí pod jeho klenbu, spatří kolem sebe zdroje pro život. Jakým způsobem je na základě tradičních znalostí sbírají, zpracovávají a využívají, to pro „západní“ systém studuje etnobotanika – věda zkoumající kulturní, sociální či ekonomické vztahy mezi rostlinami a indigenními obyvateli. Kamera je ovšem při seriózním terénním výzkumu používána jen výjimečně. V rámci výzkumné expedice Wayvana Peru 2011 jsme se mimo jiné snažili odpovědět na otázku: „Jsou metody vizuální antropologie pro ochranu tradičních znalosít aplikovatelné, a pokud ano, jaká má tento přístup pozitiva a negativa?“ Film je částí série Vizuální etnobotanika a zachycuje „příběh zdroje“ palmy piassaba (Aphandra natalia).
Pavel Borecký čerstvě nastoupil do doktorského oboru etnologie na ZČU v Plzni, kde pokračuje ve svém výzkumu na poli vizuální antropologie. Je autorem etnografického filmu „Gáj“ a iniciátorem etnobotanické expedice Wayvana do peruánské Amazonie. Cizí mu nejsou ani popularizační aktivity či projekty aplikované urbánní antropologie - www.anthropictures.cz.
Režie: Pavel Borecký
Produkce: Anthropictures, Institut tropů a subtropů ČZU v Praze
Jazyk dialogů: španělština
Jazyk titulků: čeština
Samuel se narodil a byl vychován v Kamerunu. Vyrostl ve společnosti, ve které všichni věří v existenci čarodějnictví. A tedy v to, že každá tragédie a každé zlo bylo zapříčiněno nějakou nadpřirozenou bytostí. Samuelovo dětství bylo poznamenáno vírou v čarodějnické praktiky. Po pěti letech studia filmové produkce se Samuel vrací z Evropy do své rodné země. Tentokráte ne proto, aby navštívil svou rodinu, ale aby odhalil záhady a tajemství čarodějnictví a dopátral se podstaty svých dětských nočních můr.
Film ukazuje, jak prostřednictvím vyprávění lidé sdílejí svou kolektivní historii. Etnikum Tai v čínské prefektuře Dehong vyznává théravádový buddhismus. Pro lepší žití v tomto a dalších životech praktikují důstojné rituály a usilují o "zásluhu". Těmto rituálům věnují celá léta života a zároveň spoří peníze, kterými posléze přispívají na stavbu budhistických soch a stvabu mostů. Největší dárci najímají intelektuály, aby zaznamenávali tyto dobré skutky do písemné formy, čímž je uchovávají pro další generace. Vzniklé texty jsou nazývány Lik Yaat a jsou psány v malebných slovech a rýmech. Po čínské kulturní revoluci jen nemnozí umí Lik Yaat tvořit a zpívat. Wan Xiang-ya usiluje o zachování této tradice. Je to první a zároveň poslední žena, která umí Lik Yaat psát.
