ANTROPOFEST je mezinárodním festivalem filmů se sociálně antropologickou tématikou.
Jeho cílem je nabídnout laické i odborné veřejnosti filmy českých a zahraničních antropologů, které v České republice v podstatě nelze zhlédnout. Může jít o snímky pořizované v rámci terénního výzkumu odkazující na sociální či kulturní antropologii, nebo filmy a videa zaměřené na vizuální stránku zkoumaného. Prostřednictvím těchto specifických dokumentů totiž můžeme společně poznávat život nejrůznějších lidských společenství, sociálních skupin či jedinců z celého světa, a to považujeme za obzvlášť důležité.
ANTROPOFEST je organizován stejnojmenným spolkem založeným v květnu 2010 absolventy studijního oboru sociální antropologie (více viz O NÁS) . Festival a veškeré dění kolem něj zajišťujeme zcela na dobrovolnické bázi.
Festival se koná každým rokem vždy na konci ledna v Praze, kde probíhá hlavní filmová přehlídka. V průběhu jara pak s našimi partnery pořádáme tzv. „Ozvěny Antropofestu“ v dalších českých i slovenských městech. Např. v Brně, Pardubicích, Bratislavě, Nitře a dalších městech.
ČR / PL, 2011, 8 min
Milan Durňák
26.01.2013 17:05
Voroneț je jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších klášterů v Rumunsku především kvůli kostelu sv.Jiří, na jehož stěnách se dodnes uchovalo mnoho fresek z 15.století v intenzivních jen málo vybledlých barvách. Kulturní význam tohoto místa ocenila i rada UNESCO a zařadila ho na na svou listinu. Šest dní pozorování prostoru kláštěra a přilehého tržiště, které překračují různé reálné i symbolické cesty lidí, vytváří surealistický filmový obraz. Intenzivní vnímání, nejvíce fascinující freska kostela, Posledníhi soudu vytváří jeho mozaikovitou konfrontaci se zrcadlem mysli, představ, viděným a slyšeným. Voroneț symbolicky konceptualizuje způsob života, v který věříme.
Milan Durňák je doktorandem Ústavu etnologie FF Univerzity Karovy v Praze. Věnuje se převážně problematice vizuální etnografie s přihlédnutím na antropologický film, jeho možnosti a limity. Debutoval snímkem Christos voskres (2007). Minulý ročník antropofestu (2012) představil dlouhometrážní snímek Tumenge (2012), který byl uvedený také na mezinárodním festivale dokumentárních filmů s tematikou etnologie a kulturní antropologie ETNOFILM ČADCA 2012.
Režie: Milan Durňák
Produkce: Uniwersytet Szczecinski, Polsko / Erasmus Intensive Programme 2011: "Polish settlements in Europe. Anthropological Visualisations of Cultural Phenomena" / Coordinator Dr. Natalia Maksymowicz, Uniwersytet Szczecinski/
Jazyk dialogů: -
Jazyk titulků: -
Spain, 2012, 56 min
Javier Arcos & Javier Jarillo
25.01.2013 21:40
Skupina mladých lidí ve městě Velingara v jižním Senegalu touží hrát divadlo. Chtějí-li se ale dostat na jeviště a tak procestovat celý kraj Casamance, čeká je boj s rodinami, ale i vlastním strachem, když musí volit mezi tradicí a moderním světem.
Javier Arcos je lékař a filmař. V roce 2007 založil firmu Synechia Film s Javierem Jarillo, který je režisérem a producentem. Společně se specializují na "Social Cinema". "Shame in the time of Cholera" je jejich první celovečerní film. V průběhu roku 2011 pracovali na čtyřech dokumentech "International Library of Huanitarian Medicine"(ve spolupráci se Světovou zdravotnickou asociací a Spanish Agency of Cooperation).
Režie: Javier Arios & Javier Jarillo
Produkce: Sinechia Films
Jazyk dialogů: francouzština, wolof & poulard
Jazyk titulků: angličtina, čeština
Uvedení filmu:
Festival Internacional de Cine y Video Alternativo y Comunitario "Ojo al Sancocho" (Columbia)
Festival Di Cinema Africand Di verona (Italy)
Montana Cine International Film fetsival (United States)
Film ukazuje, jak prostřednictvím vyprávění lidé sdílejí svou kolektivní historii. Etnikum Tai v čínské prefektuře Dehong vyznává théravádový buddhismus. Pro lepší žití v tomto a dalších životech praktikují důstojné rituály a usilují o "zásluhu". Těmto rituálům věnují celá léta života a zároveň spoří peníze, kterými posléze přispívají na stavbu budhistických soch a stvabu mostů. Největší dárci najímají intelektuály, aby zaznamenávali tyto dobré skutky do písemné formy, čímž je uchovávají pro další generace. Vzniklé texty jsou nazývány Lik Yaat a jsou psány v malebných slovech a rýmech. Po čínské kulturní revoluci jen nemnozí umí Lik Yaat tvořit a zpívat. Wan Xiang-ya usiluje o zachování této tradice. Je to první a zároveň poslední žena, která umí Lik Yaat psát.
Satoru Ito je absolvent kulturní Antropologie a Etnomuzikologie na The Graduate University For Advanced Studies v Sokendai. V současné době aspiruje na udělení titule Ph.D. a zároveň působí jako výzkumník v Národním museu etnologie v Osace. Satoru provedl tříletý terénní výzkum v Tai vesnici v prefectuře Dehong, Yunnan Province, v Číně, během kterého natočil tento film uváděný na letošním festivalu, který je zároveň jeho antropologickou prvotinou.
Režie: Ito Satoru
Jazyk dialogů: Thai language in Dehong area, Yunnan Province, China
Jazyk titulků: angličtina, čeština
Uvedení filmu, ocenění:
Nejlepší film - Debut Competition, 6th Moscow International Festival of Visual Anthropology (8-12 October 2012, Moscow, Russia)
12th RAI International Festival of Etnographic Film (23-26 june 2011, London, England)
9th WorldFilm - Tartu festival of visual culure (19-25 March 2012, Tartu Estonia)
Voroneț je jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších klášterů v Rumunsku především kvůli kostelu sv.Jiří, na jehož stěnách se dodnes uchovalo mnoho fresek z 15.století v intenzivních jen málo vybledlých barvách. Kulturní význam tohoto místa ocenila i rada UNESCO a zařadila ho na na svou listinu. Šest dní pozorování prostoru kláštěra a přilehého tržiště, které překračují různé reálné i symbolické cesty lidí, vytváří surealistický filmový obraz. Intenzivní vnímání, nejvíce fascinující freska kostela, Posledníhi soudu vytváří jeho mozaikovitou konfrontaci se zrcadlem mysli, představ, viděným a slyšeným. Voroneț symbolicky konceptualizuje způsob života, v který věříme.
Skupina mladých lidí ve městě Velingara v jižním Senegalu touží hrát divadlo. Chtějí-li se ale dostat na jeviště a tak procestovat celý kraj Casamance, čeká je boj s rodinami, ale i vlastním strachem, když musí volit mezi tradicí a moderním světem.
Film ukazuje, jak prostřednictvím vyprávění lidé sdílejí svou kolektivní historii. Etnikum Tai v čínské prefektuře Dehong vyznává théravádový buddhismus. Pro lepší žití v tomto a dalších životech praktikují důstojné rituály a usilují o "zásluhu". Těmto rituálům věnují celá léta života a zároveň spoří peníze, kterými posléze přispívají na stavbu budhistických soch a stvabu mostů. Největší dárci najímají intelektuály, aby zaznamenávali tyto dobré skutky do písemné formy, čímž je uchovávají pro další generace. Vzniklé texty jsou nazývány Lik Yaat a jsou psány v malebných slovech a rýmech. Po čínské kulturní revoluci jen nemnozí umí Lik Yaat tvořit a zpívat. Wan Xiang-ya usiluje o zachování této tradice. Je to první a zároveň poslední žena, která umí Lik Yaat psát.
